Nejen Velehradská pouť v roce 1985 byla významnou událostí v dějinách naší země, ale také musíme připomenout následný klíčový text Václava Bendy – „Jak dál po Velehradě?“ – který vyšel v exilovém časopise Rozmluvy (1985/86).
„Jsme rádi, že v letošním roce přijede na Velehrad i paní Kamila Bendová, která se svým manželem tyto události a vznik textu prožívala. V rámci velehradské konference (4. července ve 14 hodin) představí svou knihu Václav a Kamila Bendovi, příběh lásky a odvahy,“ uvedl tajemník Dnů lidí dobré vůle Josef Kořenek.
Pozvání Jana Pavla II. na Velehrad
Důležitým impulsem pro celkovou atmosféru velehradské slavnosti, konané u příležitosti 1100. výročí smrti sv. Metoděje, bylo pozvání papeže Jana Pavla II. kardinálem Tomáškem do Československa – právě na velehradské slavnosti 1985. A papež vyjádřil touhu na Velehrad přicestovat. Na podporu pozvání papeže se rozběhla podpisová akce. Státní moc prováděla zastrašovací akce a diskriminační opatření a jak uvádí Václav Benda až „fyzické mučení několika aktivistů, kteří měli prozradit nitky spiknutí“.
Kněžská pouť se konala o Velikonocích 1985 na Velehradě a přítomno bylo až 1200 kněží a několik tisíc laiků. Po kněžské pouti 11. 4. StB radikálně zasáhla proti katolickému podzemí a katolickému samizdatu. Jak píše Václav Benda: „…několik křesťanů bylo uvězněno a obžalováno, stovky jich byly vyslýchány a zastrašovány, bylo vykonáno mnoho domovních prohlídek, zabaveno asi deset cyklostylů a tisíce svazků náboženské literatury“.
Přípravy na pouť z obou stran
Slovenská podzemní církev a moravští mladí katolíci vyzvali k účasti na pouti už den před oficiální slavností. Zvací dopis se šířil přes aktivisty podzemní církve, osobními setkáními i přes rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.
Těsně před poutí
„V širokém dalekém okolí nebylo snad jediné obce, kde by se ve dnech 6.–7. 7. nekonal hasičský či myslivecký bál, ochotnické představení, sportovní utkání, výstava květin nebo drobného zvířectva či kam by alespoň nezavítaly houpačky, kolotoče, střelnice a jiné pouťové atrakce, nemluvě o schůzích nejrůznějších spolků a organizací s pokud možno povinnou účastí,“ píše Václav Benda.
V neděli na dopolední mši svatou se sešlo podle oficiálních dokumentů 100 000 věřících, zatímco neoficiální odhady poutníků ukazují až na 200 000. Mocenské orgány byly zaskočeny hojnou, podle oficiálních odhadů až šedesátiprocentní, účastí mladých lidí do 25 let.
Slavnost zahájil předseda Okresního národního výboru Uherské Hradiště Lapčík a jak píše Václav Benda: „Nedbaje bouřlivých výbuchů nesouhlasu, v nichž většina jeho projevu zanikla, četl monotónně dál a dál, jen hlas mu stále více přeskakoval“. Český ministr kultury Klusák se snažil více improvizovat a vypouštěl ze svého projevu kontroverznější pasáže. Ve svém zpočátku ještě sebevědomém projevu apeloval na národní cítění a odděloval mravní a kulturní hodnoty od křesťanské víry. Co mu však zástup věřících nemohl odpustit nejvíce, je to, že nedokázal v souvislosti s Metodějem vyslovit slovo „svatý“. Při jeho proslovu došlo několikrát ke konfrontaci s davem a ke konci už byl podle Bendy zjevný „jeho vztek, nervozita a zmatek“, který byl patrný i na televizních záběrech z pouti. Ty byly doplněné četbou jeho oficiálního projevu a vděčným potleskem na „správných“ místech. Projevy obou těchto pánů se neobešly bez pískotu a skandování hesel o potřebě skutečné náboženské svobody.
Následná slova kardinála Tomáška byla doprovázena jásotem a potleskem. Podpora a úcta věřících byly hmatatelné. Uvedl kardinála Casaroliho, vřele přijatého poutníky, kteří mu podle Bendy „prominuli jeho osobní podíl na někdejší neblahé „východní politice“ Vatikánu“.
Jak dál po Velehradě?
Z Velehradské slavnosti byl zpracován rozsáhlý videozáznam a fotodokumentace, jejichž vyhodnocování zabralo aparátu až půl roku. K represím tedy režim přistoupil až v lednu 1986. Zastrašující policejní výslechy absolvovaly desítky mladých lidí, od kterých si moc slibovala odhalení organizátorů. StB současně s tím rozjela akci s názvem POUTĚ, zaměřenou proti tradičním náboženským poutím. Její preventivní a kontrolní opatření znamenaly, že na velehradskou pouť 1986 přišlo asi jenom 6 000 poutníků, z toho 20 % mládeže.
Společný dojem z pouti by se dal vyjádřit slovy: obnovené sebevědomí a vědomí vlastní síly. Většinu pisatelů velehradské události nutily zamyslet se také nad politickým aspektem víry. „V určitém smyslu je naše víra vždy politická. Žijeme v polis, společenství, v němž křesťanství dostává svůj jasný a určitý výraz, zde a teď, skrze praktickou, každodenní službu bližnímu a Bohu. Jednáme tedy současně jako křesťané i občané.“ Benda se srovnává s požadavky totalitní moci na jedince a nároky, které na věřícího klade žárlivý Bůh Izraele a jeho absolutní nárok na celého člověka: „Dávejme císaři, co je císařovo! Chytačka je v tom, že císařovo, ve smyslu totalitní moci zde a nyní, není nic právě proto, že nerozdílně požaduje všechno, tělo i duši (aspekt totality). Domnívám se, že už jen málo lidí mohlo popírat politické závazky víry a nutnost se angažovat proti režimu programově zaměřenému proti základním lidským svobodám. Toto vědomí mělo dopad i na společnost“.
V českých zemích se zrodil program Desetiletí duchovní obnovy národa, při kterém došlo poprvé ke spolupráci „tajné“ i „oficiální“ církve. Další aktivitou byla Navrátilova petice, jejíž název mluví za vše: Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSR, uvedená ve známost v roce 1988.
